Těmito slovy by se dala shrnout odborová cesta Hanky Procházkové, která v odborech působí už od roku 1988. Zažila úspěchy i chvíle, kdy bylo potřeba bojovat o samotné přežití operního souboru. Po letech nyní předává předsednictví ZO Národního divadla Brno Martinu Kotulanovi. V rozhovoru jsme se ohlédli za její zkušeností, názory na současné odbory i za tím, co by popřála zaměstnancům v kultuře.
Hanko, v odborech působíš už od roku 1988. Jak ses k odborové práci tehdy dostala?
Přivedl mě k ní kolega v divadle, tehdejší předseda ZO Ladislav Rosecký, který mě začal vodit na různá jednání a brzy jsem s ním začala jezdit i do Prahy na jednání Rady Unie. Posílal mě také na různá právní školení, která mě dost bavila, protože ekonomové a právníci, kteří pracují pro odbory, byli vždy velmi kvalitní.
Co tě za ta léta u odborové práce drželo? Co bylo pro tebe natolik důležité, že ses jí věnovala tak dlouho?
Když něco dělám, tak mi to musí dávat smysl! Od začátku jsem chtěla, aby se zaměstnanci mohli určitým způsobem podílet na vedení divadla. A to jednak formou komunikace s vedením, která je nesmírně důležitá a také spolupodílením se na vnitřních předpisech a pracovních podmínkách v divadle, jako je třeba pracovní řád, platové podmínky, kontrola financování, otázka smluv na dobu neurčitou, kolektivní smlouva, pracovní prostředí a bezpečnost zaměstnanců.
Ale jen na pracovišti práce předsedy nekončí, že?
Ano, další důležitá věc je i komunikace s politiky, kteří o divadle rozhodují. Je nutné je přesvědčovat, že je kultura důležitá a potřebná. To je jedna stránka odborové práce. Druhá stránka je trochu vyšší level – napojení na zákonodárce v Poslanecké sněmovně, připomínkování zákonů a určitý lobbing. To všechno se uskutečňuje přes Radu naší Unie, která má svého zástupce v Českomoravské konfederaci odborových svazů. ČMKOS pak na tripartitě vyjednává s vládou o důležitých připravovaných zákonech a také o platech. Řekla bych, že tato práce je klíčová pro to, aby stát měl jasnou kulturní vizi a fungující kulturní infrastrukturu. Absolvovala jsem množství jednání s brněnskými politiky a i s politiky a úředníky na Ministerstvu kultury a určitě to má smysl, i když je to téměř sisyfovská práce.
Vzpomeneš si na nějakou situaci ze své odborové práce, která byla pro tebe opravdu náročná, ale zároveň máš dnes radost, že se ji podařilo zvládnout?
Já mám radost z každého, byť i jen dílčího úspěchu. Když se podaří zlepšit platové podmínky nebo prosadit něco, co pomůže zlepšit a lépe organizovat práci v naší branži. Stejně tak mám radost, když se podaří pomoci kolegům při dlouhodobé nemoci nebo složité sociální situaci.
Co považuješ za velký úspěch své kariéry?
Zmínit mohu například zvýšení platů v roce 2015 a napravení disproporce platových tabulek v opeře NDB. U některých kolegů v orchestru to zvedlo platy až o tisíce korun, které jim podle správného tarifu náležely. Dlouhodobým tlakem odborů a rozhodnutím tehdejšího náměstka pro kulturu Matěje Hollana se tato věc po dlouhých letech narovnala, za což mu patří dík.
V roce 2011 jsi byla také u velkého protestu zaměstnanců a příznivců Národního divadla Brno proti plánovaným škrtům v kultuře a zvažovanému rozpuštění operního souboru. Jak na tuto protestní akci vzpomínáš?
S kolegy jsme tehdy zorganizovali protestní akci na brněnském zastupitelstvu a v následujících dnech se uskutečnil pochod centrem Brna za mohutného muzicírování, bubnování a protestních prohlášení. K lidem z opery se připojili i Brňáci, kteří nám fandili. Průvod měl přes tisíc lidí. Vše se dostalo do televize a do celostátních zpráv. A ejhle! Politici se lekli a opera zůstala! Od té doby jsem pevně přesvědčena, že se člověk nemá vzdávat a má přesvědčit lidi, že je potřeba bojovat za dobrou věc.
Jak se podle tebe za tu dobu tvého působení změnil vztah lidí k odborům?
Tohle mě hodně mrzí. Myslím, že velmi málo. Odbory jsou součástí občanské společnosti. Bohužel, u nás jsou pořád vnímány jako nějaký relikt komunismu a znalost toho, co odbory vlastně dělají, je téměř nulová. Proto jsou u nás odbory slabé. A je ještě jedna věc, kterou pozoruji. V dnešní době mám bohužel pocit, že je stále méně lidí ochotno něco obětovat nebo i udělat v zájmu nějakého celku, který je spojuje. Mnohem větší důraz je přičítán zájmům individuality. Ztrácí se jakási společenská smlouva, která společnost drží pohromadě. A při odborové práci je důležité, když někam jdete bojovat, aby za vámi lidé stáli. A ne, že se ohlédnete a zjistíte, že za zády skoro nikoho nemáte!
Teď předáváš předsednictví Martinu Kotulanovi. Co bys mu ze své zkušenosti poradila do začátku?
Přeji mu hodně energie, trpělivosti a taky trochu razance, bez které to nejde. A aby se nenechal odradit a vydržel!
Když se ohlédneš za svou odborovou cestou od roku 1988 až do dneška – co pro tebe odbory vlastně znamenají?
Odbory fungují jako spolek. Platí si je členové sami a jsou postaveny nejen na prosazování zájmů zaměstnanců ale i na solidaritě svých členů. Že je nepřátelství mezi odbory a zaměstnavatelem, je omyl. Všichni by měli mít zájem na tom, aby došlo k lepšímu fungování a prosperitě.
A úplně na závěr: Co bys popřála odborářům a zaměstnancům v kultuře do dalších let?
Aby vydrželi! A přes všechna úskalí, směšné platy a někdy dost nedůstojné podmínky pro svoji práci tvořili kulturní identitu tohoto národa! A také přeji pevnou víru, že dělat tuhle práci má smysl!
Za více než třicet let v odborech po ní zůstává nejen řada konkrétních výsledků, ale také zkušenost, kterou teď předává dál. Hance děkujeme za její dlouholetou práci a Martinu Kotulanovi přejeme, ať se mu podaří na ni dobře navázat.
