Vzpomínky sborového zpěváka Petra Nováka
Každá pěvecká kariéra skrývá jedinečný příběh. Někdy začíná nenápadně, ale postupně se promění v desítky let na koncertních pódiích, spolupráci s významnými osobnostmi a stovky nezapomenutelných vystoupení.
Petr Novák ve svých vzpomínkách otevírá cestu od prvních dětských pěveckých pokusů přes Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého, Kühnův smíšený sbor až po Pěvecký sbor Československého rozhlasu. S nadhledem, humorem i pokorou popisuje okamžiky, které formovaly jeho profesní život a přibližuje, jaké bylo stát se součástí jednoho z nejvýznamnějších českých sborových těles.
Přinášíme výběr z jeho vzpomínek.
Když pátrám hluboko ve své paměti, vybavuje se mi jeden z nejsilnějších hudebních zážitků – 9. října 1989 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze, kde se provádělo Verdiho Requiem. Nebyl jsem jen posluchač v hledišti, ale aktivně jsem zpíval v řadách Pěveckého sboru Československého rozhlasu spolu se Symfonickým orchestrem Čs. rozhlasu. Velký zážitek umocnila i přítomnost tenorového sólisty Petera Dvorského. Byli jsme perfektně připraveni pod vedením sbormistra Pavla Kühna a celé vystoupení pro mě zůstává jedním z těch, u kterých si člověk zpětně klade otázku, zda se mu to jen nezdálo.
Když se ale vrátím úplně na začátek, bylo mi asi čtyři až pět let a bydleli jsme v Ovenecké ulici. Po dlouhém přemlouvání jsem se uvolil zazpívat návštěvě, ale jen za podmínky, že na mě nebude vidět – a tak jsem skončil schovaný pod velkým stolem, odkud jsem zazpíval svou první „píseň“, pravděpodobně Kočka leze dírou.
Během školních let jsem zpíval při různých akcích a zúčastnil se i společného vystoupení žáků pražských škol ve Smetanově síni pod vedením sbormistra Čestmíra Staška. Hudba mě postupně začala více a více přitahovat. V druhé polovině šedesátých let jsem poslouchal populární hudbu, zpíval s bratrem a jeho kytarou a velmi často i s Karlem Gottem, který byl mým velkým idolem. Teprve nahrávka vlastního hlasu mě ale rychle vrátila do reality – a přesto mě to neodradilo.
Asi v sedmnácti letech jsem poprvé vystoupil veřejně s kytarou v Parku kultury a oddechu (foto). Ohlas byl překvapivě příznivý a dodal mi odvahu k dalšímu kroku – vystoupit na maturitním plese v pražské Lucerně s orchestrem Václava Zelinky. Dirigenta pana Zelinku jsem tedy vyhledal, sdělil mu své přání a on souhlasil. Zazpíval jsem píseň Karla Gotta Zavřu teď krám s básněmi a tento večer pro mě znamenal zásadní zkušenost i silný zážitek (foto).
Ještě před maturitou jsem zpíval ve studentském sboru, poté přišla vojenská služba. A právě tam se nečekaně otevřela zásadní životní kapitola – konkurz do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, který jsem úspěšně absolvoval. Následovalo období plné hudby, koncertů a prvních profesionálních zkušeností.
Po vojně jsem se dostal do Kühnova smíšeného sboru pod vedením Pavla Kühna, kde jsem získal skutečnou školu sborového zpěvu – náročnou, přesnou a nesmírně formující. Odtud vedla cesta do Pěveckého sboru Československého rozhlasu, kam jsem nastoupil ve svých 31 letech.
S tímto sborem jsem absolvoval stovky koncertů, natáčení i zahraničních zájezdů. Patřila sem mimořádná díla světového repertoáru, spolupráce s významnými dirigenty a také cesty po celé Evropě. Zpívali jsme ve Smetanově síni, na festivalech i v zahraničních koncertních sálech. Bylo to období intenzivní práce, ale i velkých zážitků a přátelství.
Po roce 1990 jsem pokračoval v různých projektech, spolupracoval s dalšími sbory i operními scénami, včetně Národního divadla a Státní opery. Zpíval jsem velké operní party i koncertní repertoár a stále více si uvědomoval, jak jedinečné je být součástí velkého hudebního celku.
Závěrem
Je to už dávno, ale když se k těmto vzpomínkám vracím, stále se mi zdá neuvěřitelné, co všechno jsem mohl prožít. Hudba mi umožnila poznat velkou část Evropy, potkat výjimečné lidi a zažít okamžiky, které zůstávají hluboko v paměti.
Máte-li i vy vzpomínky na svou profesní pěveckou dráhu, budeme velmi rádi, pokud se o ně podělíte. Pomáháme tak společně uchovat příběhy českých profesionálních zpěváků a sboristů, které by jinak mohly postupně zmizet z paměti.
