Od copaté Barunky až k Traviatě

ŽENY A SPOLEČNOST

Od copaté Barunky až k Traviatě

Hlavní sál Valdštejnského paláce v Praze rozezněla svým zvučným školeným mezzosopránem. Do zpěvu muzikálových a operetních melodií vložila i svůj ženský šarm a letitou zkušenost na prknech, »která znamenají svět«. Korunou semináře o postavení žen v současnosti, jenž se v březnu uskutečnil v Senátu pod záštitou členů horní komory Marty Bayerové a Václava Homolky, byla pěvkyně Stanislava Moravová.

 

Paní Stanislava se narodila v Plzni. Hudba ji oslovila v dětství, již v deseti letech stála poprvé na jevišti poté, co udělala úspěšně konkurz do dětského činoherního souboru. Vystupovala třeba jako copatá černovlasá BarunkaBabičce Boženy Němcové. Tím, kdo ji jako první uvedl do světa vysokých »cé«, byla její krkonošská babička, které příroda nadělila koloraturní soprán.

 

Cesta Stanislavy Moravové k profesionálnímu zpěvu však nebyla přímočará. Nejprve vystudovala gymnázium, kde pochopitelně musela zvládnout i předměty nehudební jako chemii či biologii, ale hudba táhla stále více a hlavně – projevilo se pěvecké nadání. Po maturitě tedy udělala přijímací zkoušky na Státní konzervatoř v Praze, a to hned do 2. ročníku.

 

»Mými tehdejšími spolužáky byli Marek Eben či pěvkyně Jiřina Marková,« vzpomíná na svá studia. Nejdříve byla školena ve třídě profesorky Marty Boháčové jako sopranistka, a s touto hlasovou výbavou zvládla i takový obtížný majstrštyk, jakým je árie Karolíny v opeře Dvě vdovy od Bedřicha Smetany. Pak však změnila – nikoli dres, ale hlasový obor – ze sopránu na mezzosoprán až alt. U této nižší hlasové polohy zůstala.

 

[o]

 

Talent byl patrný, takže nikoli náhodou již v 5. ročníku konzervatoře nastoupila do sboru naší první scény, do Národního divadla v Praze. Tehdy pod svým dívčím jménem Válková. »Po roce, bylo to v r. 1977, jsem dostala nabídku na sólovou roli - Třetí žínku v Rusalce,« řekla našemu listu. »A to jsem nemohla tušit, že Třetí žínku budu zpívat ještě v roce 2005!« směje se.

 

V ND měla to štěstí zpívat v den stého výročí znovuotevření naší »zlaté kapličky«, 18. listopadu 1983, coby členka sboru v legendární inscenaci Smetanovy Libuše s Gabrielou Beňačkovou a Václavem Zítkem v hlavních rolích. »Poté mě ovlivnila paní profesorka Dagmar Součková, altistka, která mě motivovala, abych, byť sboristka, využila nabídky zpívat sólové role,« vypráví dále.

 

A tak paní Stáňa začala alternovat v rolích, které zpívala například i velká osobnost altového oboru Věra Soukupová. Nejen operou však je pěvec živ, proto zahájila spolupráci s Foerstrovým komorním sdružením, se kterým nahrála na CD například Pergolesiho Stabat mater.

 

Krásná léta - Budějovice a Ústí

 

V r. 1990 stála před další velkou výzvou – konkurzem do Jihočeského divadla. Jeho úspěšné absolvování jí zajistilo, coby sólistce, vstup na první českobudějovickou scénu. Ten, kdo ji tehdy angažoval, nebyl nikdo menší než tehdejší šéf divadla Josef Průdek. Její první sólovou rolí byla FloraTraviatě. »Můj kostým tehdy byl prostě překrásný,« zasnila se.

 

Paní Stáňa však zpívala také v českém repertoáru, např. v Prodané nevěstě Hátu či JežibabuRusalce, a pokračovala v již úspěšné Třetí žínce. Tyto dvě role v pohádkové Dvořákově opeře má nejraději. V roli Ježibaby se jí jednou stalo i menší faux pas, když v jedné árii dvakrát zazpívala shodnou sloku. Diváci to prý nepoznali, usmívá se paní Stanislava.

 

Po dvouletém angažmá v Budějovicích přešla »na volnou nohu«, zpívala koncertně. Dostala nabídku na částečné angažmá v Liberci, náhle však přišla další zajímavá nabídka, kterou nebylo možné odmítnout – z divadla ústeckého. Tam vydržela jako sólistka do r. 2005, a byla to prý léta velmi krásná. »Sešla jsem se tam třeba s Danielem Hůlkou, byl to dobrý parťák na jevišti,« vzpomíná na dobu, kdy Hůlka zpíval v ústecké opeře a o kariéře muzikálové hvězdy si mohl jen nechat zdát. Jenže přišla výpověď, prý z organizačních důvodů...

 

A tak i ji, pěvkyni, čekal úřad práce. Co jí tam mohli nabídnout? »Bylo to těžké období, myslela jsem, že jsem úplně k ničemu. Uvědomila jsem si, co prožívají lidé, kteří jsou bez práce,« vzpomíná na tuto dobu a bere to také jako životní zkušenost. Výpověď sice divadlo stáhlo, ale zároveň uspěla v konkurzu do sboru Státní opery Praha (SOP). Nejprve do externího a pak do stálého sboru. Tak se vlastně navrátila tam, kde v 70. letech začínala - na scénu někdejšího Smetanova divadla.

 

Spojení SOP s ND

 

A nyní už jsme v současnosti. Perspektivy údajné vyšší efektivity a nižší nákladovosti spojených scén Státní opery i ND se všemi svými několika divadelními budovami paní Stáňa nevidí dobře.

 

»SOP dosahovala v posledních 10 letech minimálně 45% soběstačnosti, což je unikátní číslo i ve srovnání s velkými evropskými operními domy. Nikdy nebyla dvakrát po sobě ve ztrátě, jak tvrdošíjně opakuje ministerstvo kultury. V r. 2011 dosáhla dokonce rekordní soběstačnosti 51 %, tržby činily 91 mil. Kč. Připomeňme, že příspěvek zřizovatele byl 120,7 mil. Kč.

 

Když přidáme i umělecké výsledky – např. inscenace Brittenovy opery Smrt v Benátkách získala hned několik prestižních domácích ocenění - tak se nabízí otázka, proč ekonomicky i umělecky úspěšná SOP musela být zlikvidována?« neskrývá rozčarování ze současné situace v divadelním molochu. Trvá si na tom, že SOP jako samostatné divadlo stálo na vyšší umělecké úrovni i vyšší divácké návštěvnosti.

 

Nesouhlas s plány ministerstva kultury vyvolal před časem velký zájem zaměstnanců SOP o vstup do odborové organizace. Ta bojovala, bojovala, ale nevyšlo to. Přesto odboráři a zaměstnanci, ale i odborná veřejnost, dále upozorňují na nastalé i budoucí potíže, které poplynou z činnosti spojeného divadelního celku.

 

»V budově SOP se v kancelářích vyměnily koberce, linolea, koupil se nový nábytek, do vybraných kanceláří drahé mikrovlnné trouby a kávovary, zato kostýmy z Netopýra se rozpadají. Administrativních pracovníků vidím nyní mnohem více, než bylo v dobách SOP,« poukazuje Stanislava Moravová na to, co odboráře v tomto divadle tíží. Kostýmy z inscenací SOP se prý rozprodaly za pakatel!

 

Za fatální chybu považuje sloučení ND a SOP i samotný tým expertů, který v lednu 2013 pro ministerstvo zpracoval návrh transformace ND. Přiznává ji i sama ministryně Alena Hanáková, připomíná pěvkyně. »Přesto se touto otázkou odmítá zabývat,« rozpálí se, když zavedu řeč na současnost naší první operní scény. Je vidět, že jí téma opravdu velmi leží na srdci.

 

Jsme zpěvným národem

 

V oboru zpěvu je v naší zemi, tradičně zpěvné, silná konkurence, potvrzuje paní Stanislava a vyvrací klišé, že by se třeba do televizních hudebních pořadů dostávali jen a jen ti opravdu nejlepší. Známosti, široká ramena, drzost – i takové »vlastnosti« v kulturní sféře, i mezi elitou, možno pohledat. Radost ze zpěvu jí to však nebere. »Například zpěv v kostele, když se hlas rozléhá, to je taková nádhera, že se to nedá ani vypovědět,« vyznává se. I zpěv v Hlavním sále Valdštejnova pražského paláce pro ni prý byl velkou radostí.

 

Pro zvládání každodenních starostí se paní Moravová nabíjí u svých dvou vnoučátek, Lucinky a Samíka. A že myslí na druhé, dosvědčuje i to, že s kolegy-odboráři z divadla v předvánočním čase zpívá v domovech seniorů. Nebo ráda přišla pobesedovat mezi členky pražské organizace LKŽ. »Za celou svoji kariéru vděčím hlavně pochopení své rodiny a finanční podpoře ze strany svých rodičů,« uzavírá sympatická pěvkyně naše setkání.

 

Monika HOŘENÍ

16. 4. 2013  Monika HOŘENÍ